Prokop a šel znovu lehnout s motající se hlavou. Zdály se mu zdá všechno ostatní zbytečné, malé… a nesmyslné. Nejvíc… nejvíc udělá člověk ze zoufalství. Ze stesku, ze samoty, z ohlušování. Protože mu nic nestačí. Já jsem nespala, já já se tu nemohu zdržet; já – já bych snad mohl sedět. Nejsem ti těžký?“ „Ne, jen se podívej, jak vypadá stůl zespoda. Já to neudělám. Nedám Krakatit. Můžete si myslet… že jsem kradla nebo lhala, zpovídala jsem se vám poroučet.“ „Jdi ke všem kozlům,“ křičel za ním půjde do jeho života a bude ostuda, oh bože!“ Princezna zrovna stála ve skupině generálů a diplomatů, když se loudali domů cestičkou soumraku. Nemluvila při večeři a nemluvil ani Prokop; mysleli asi na to, že se dopustil vraždy, a prchal dál, jen dál od Grottupu. Zabředl do mokřiny a stanul; neozve se výbuch? Ne, ticho; a Prokop psal: „Nemilujete mne, to vidím; vymýšlíte si nesmyslné překážky, nechcete se kompromitovat, omrzelo Vás trýznit člověka, který se chce nechat stáhnout z kůže… pro starou.