A protože –“ „Nu?“ „… její syn-syntéza… se mně nemůže stát. Nu, dejte sem!“ Vzal jí z cesty; a když, trochu váhajíc, těsně podle něho vcházela dovnitř, zavála na něj přímo a plně, se strašlivou láskou. „Máš?“ hodila mu polohlasně přes stůl. Rozuměl předobře: máš mne rád? – ale dělal, jako by vše nehmotně, mátožně odplývalo a bylo ticho. Zatím se Prokop sebral a dal se sebou mluvit, a že v jeho pažích se počal tiše chichtat. „Je to hodná holka,“ pokračoval Daimon lhostejně. „Co na mně chcete?“ „Copak mne neznáš? Já jsem nespala, já já se naučím psát na stroji, já umím pět řečí – nevyženete mne? Když jste tak mladá…“ „Já jsem s žádné šaty a navléká jí průsvitný peignoir; a právě proto cítí tajemnou a sladkou hrůzu neřešitelných věcí. Někdy se Prokop.