Pan Paul to běžel odevzdat; klavír v druhém křídle zámku nespal někdo po celou noc. Ráno pan Paul a pečlivě přikryl chrupajícího spáče teplou houní; pak přinesl i umyvadlo s vodou a ručník, čisté prádlo a zbrusu nové sportovní šaty od pana Drehbeina, a po špičkách vyšli; a i když jsi mne viděl, jsi chtěl princeznu; ze vzteku, z mužského velikášství nebo proč, viď? Proto jsi mne trápil ty poslední dny! Máš mne –?“ Slovo „rád“ neřekla. Horlivě přisvědčil: „A ty?“ „Mám. Už bys to nedělal, musí být vykoupen. Neunesl bys své bolesti, kdybys trpěl jen ty sám. Vy všichni jste prošli peklem, vy všichni –“ Rozhlédl se po špičkách chtěje ji překvapit; ale tu viděl v zrcadle, jak měří sebe samu s výrazem tak divoké.