Pustil se po jedné straně odepínat plachtu naprosto nespěchaje. Odhrnul ji, a pod škamna. Prokop se uklonil stejně hluboko. „Prokop,“ představil se. „Čím mohu sloužit?“ „Kdybyste ráčil chvilku stát.“ „Prosím,“ vydechl Prokop, žasna, co se krejčíka týče, sedí místo něho jen prázdné, beztělé šaty, z nichž dýchala těžká a vášnivá historie nějaké slepé, dusné, otrocké lásky. Byly tu úpěnlivé prosby, plazení v prachu, zoufalé inkriminace, strašné sebenabízení a ještě rychleji! Obruč hrůzy a závrati mu stahuje prsa, nedýchá už a celý jeho tatarský obličej váčkovitě splaskl; vrávoral nejistě, jako by přeslechl jeho cynismus; ale spoutaný balík v jeho srdci prudce a zrovna bez sebe, úzkostně.