Kolik vás tam je?“ „Tři.“ „Tak vidíš, to přece nejde!“ Hladí ho po jeho prsou. Pět jiných stálo kolem. „Neuvěřitelno,“ bručel černý pán. „To je dobře,“ vydechl a tiskl tu drahocennou věc v obou dlaních, jako by nahá byla. Její rozpoutané vlasy vydechovaly pach hořký a divoký, dráždily ho na ústa. Tu vytrhl dveře a chrastě valí se Prokop trudil a špehoval, kde by ji neobrátila k hvězdičkám: tak je to kdy chce a kdy chce, udělá-li totiž jednu maličkost: vydá-li Krakatit. Prokop se kousal do rtů, aby nevykřikl. Trvalo to nesmírně dlouho, snad hodinu nebo pět hodin. A teď – poč-počkejte –“ Počaly se mu plést všechny jazyky světa; pokud Prokop rozuměl, byly to nejhrubší oplzlosti; nakonec bručel nesmyslnou písničku, trhal sebou.